Co vlastně znamená „kultura rušení“
Výraz „cancel culture“ označuje tlak veřejnosti, aktivistů nebo institucí na odvolání, stažení či umlčení osoby, díla nebo značky kvůli výrokům, činům či postojům, které jsou považovány za nepřijatelné. V praxi nejde jen o sociální sítě. Dopad má na vydavatelství, filmové platformy, galerie, školy i divadla. Někdy se jedná o oprávněnou reakci na prokazatelné zneužívání moci, jindy o snahu odstranit z veřejného prostoru vše, co nesplňuje dnešní morální standardy.
V akademickém i mediálním prostředí se vedou spory o to, zda je „rušení“ novým nástrojem společenské kontroly, nebo jen moderní podobou veřejné kritiky. V každém případě je zřejmé, že internet a sociální sítě tento fenomén výrazně zrychlily. Stačí jeden virální příspěvek, aby se rozběhla petice, bojkot nebo požadavek na stažení knihy či filmu.
Od soch ke knihám: co už kultura rušení změnila
Viditelným symbolem byly v posledních letech spory o sochy historických osobností. Po vraždě George Floyda v roce 2020 byly v USA, Británii i jinde odstraňovány památníky lidí spojených s kolonialismem nebo otrokářstvím. V Británii se do centra pozornosti dostala například socha obchodníka Edwarda Colstona v Bristolu, kterou demonstranti strhli a hodili do řeky. Město předtím dlouho vedlo debaty, zda je vhodné sochu ponechat, nebo přemístit do muzea.
Podobný tlak se přenesl i do literatury a filmu. V roce 2021 upravovalo několik britských nakladatelství starší vydání knih Roalda Dahla, aby odstranila slova a popisy, které by dnes působily urážlivě. Po kritice veřejnosti i části autorů ale některá nakladatelství od těchto zásahů ustoupila a začala vydávat původní verze s vysvětlivkami. V případě Agathy Christie zase došlo k úpravám názvu slavného románu Deset malých černoušků, který se dnes vydává pod názvem A pak už tam nezbyl žádný.
Ve Spojených státech se podobné spory týkaly i filmové klasiky. Streamovací platformy po roce 2020 upozorňovaly na problematické pasáže ve starších titulech, například na rasové stereotypy nebo romantizaci násilí. Některé snímky byly doplněny varováním, jiné dočasně staženy. V Evropě se zase opakovaně řešilo, zda mají muzea a galerie vystavovat díla umělců s prokazatelně problematickým osobním životem, nebo zda mají být oddělena jejich tvorba a životopis.
Proč se minulost nedá měřit dnešními pravidly bez rizika
Jádro sporu spočívá v tom, že historická díla vznikala v odlišných společenských, právních i morálních podmínkách. To, co je dnes samozřejmé, bylo dříve běžné nebo dokonce oficiálně schvalované. Pokud budeme minulost posuzovat výhradně současnou optikou, můžeme snadno skončit u plošného odmítání velké části kulturního dědictví.
Literární historici upozorňují, že řada autorů psala jazykem své doby. Shakespeare obsahuje výrazy, které dnes působí urážlivě, stejně jako klasická francouzská nebo česká literatura pracuje s genderovými stereotypy, antisemitismem či nacionalistickými obrazy. To ale neznamená, že je nutné tato díla vymazat. Spíše je třeba vysvětlovat jejich kontext. V opačném případě se z umění stává jen sterilní, zpětně přepsaný materiál bez historické hloubky.
Podle kritiků cancel culture je problém v tom, že veřejná debata se často přesouvá od interpretace k trestu. Namísto diskuse o tom, proč je dané dílo problematické, přichází požadavek na jeho stažení. Výsledkem pak není lepší porozumění minulosti, ale její zploštění. Historikové připomínají, že dějiny nejsou katalogem bezchybných postav. Jsou to příběhy lidí, kteří jednali v rámci své doby, a právě v tom je jejich studijní hodnota.
Čísla a dopady: bojkoty, petice i zásahy do institucí
Cancel culture se neprojevuje jen v symbolických gestech. Dopadá i na ekonomiku kulturního provozu. V roce 2022 například americký National Endowment for the Arts upozornil, že veřejné instituce čelí rostoucím tlakům ohledně programové skladby a výběru témat. Univerzity v USA i Británii v posledních letech zaznamenaly desítky případů, kdy byli pozvaní řečníci zrušeni po protestech studentů nebo aktivistických skupin.
V médiích se často připomíná případ spisovatelky J. K. Rowlingové, která se stala terčem dlouhodobých bojkotů kvůli výrokům o transgender otázkách. Ať už s jejími názory kdokoli souhlasí či ne, ukazuje to mechanismus, kdy se spor o veřejný postoj přelévá do snahy vytlačit autora z kulturního prostoru. Podobně byl pod tlakem i herec Johnny Depp během soudních sporů s bývalou partnerkou, kdy některá studia přehodnocovala jeho účast v projektech ještě před pravomocným rozhodnutím.
Na opačné straně stojí případy, kdy tlak veřejnosti vedl k otevření důležitých debat. Například některá muzea v USA i Evropě začala důsledněji popisovat původ exponátů získaných v koloniálním období. Místo odstranění vystavených předmětů se zavedly nové popisky, doprovodné programy a vzdělávací materiály. To ukazuje, že existuje i méně destruktivní cesta než prosté „zrušení“.
- 2020: po protestech po smrti George Floyda byly v USA i Evropě odstraňovány desítky soch historických osobností.
- 2021: úpravy textů Roalda Dahla a dalších autorů vyvolaly debatu o cenzuře versus vysvětlování kontextu.
- 2022–2024: univerzity a kulturní instituce čelily opakovaným protestům proti přednáškám, výstavám i promítáním.
Umění jako svědectví doby, ne jako morální test současnosti
Obhájci širší svobody umění argumentují tím, že hodnota díla nespočívá v tom, zda jeho autor odpovídá dnešním etickým požadavkům. Umění je často silné právě proto, že zachycuje rozpory, předsudky i slepá místa své epochy. Kdybychom z muzeí, knihoven a filmových archivů odstranili vše problematické, zůstala by z kulturní paměti jen úzká výseč dokonale uhlazených děl.
To však neznamená ignorovat bolestivé části dějin. Naopak. Vzdělávání a kurátorská práce mohou být přesnější než zákaz. U kontroverzních autorů lze doplnit kontext, vysvětlit jejich postoje a ukázat, proč jsou dnes kritizováni. Divák nebo čtenář pak dostává možnost rozhodnout se informovaně, nikoli pod tlakem jednoduchého hesla.
Právě tady se láme rozdíl mezi kritikou a rušením. Kritika dílo zkoumá, pojmenovává jeho limity a vede dialog. Rušení usiluje o vymazání, často bez ochoty připustit složitost. Pokud se tento trend rozšíří, může se kultura proměnit v prostředí, kde se autoři budou autocenzurovat a instituce budou předem vyhýbat jakémukoli riziku. A to je prostředí, které umění dlouhodobě neprospívá.
Co zůstane, když odstraníme vše problematické
Otázka po hranicích cancel culture se nakonec netýká jen minulosti, ale i toho, jak chceme s kulturou nakládat dnes. Každá doba má své slepé skvrny a každá generace je jednou bude hodnotit kritičtěji, než hodnotí sama sebe. Pokud budeme chtít z dějin vyřadit vše, co neodpovídá současným normám, nezbude nám téměř žádné velké dílo, žádný složitější autor ani žádná postava, která by nevyvolávala spor.
Smysluplnější než mazání je proto kontext, vzdělávání a otevřená debata. Umění není jen přehlídka bezchybných hodnot. Je to i dokument o tom, jak lidé přemýšleli, chybovali a měnili svět. A právě proto platí, že pokud budeme minulost soudit výhradně dnešní optikou, nezůstane nám z ní skoro nic.
